Jsou závody, na které se moc těšíte pro jejich jedičnou atmosféru, nebo krásnou trasu a když se ty dvě věci spojí v jedno, výsledkem je běžecký ráj na zemi. No dobře, možná to lehce přeháním, ale teď nevím jak jinak vás nalákat k nám do Krušných hor. Krásné lesy, přátelská stoupání, divoká klesání - ideální prostředí pro trailrunning.
Vždy jsem si myslel, že rychlý běžec musí mít dlouhé nohy a být vysoké postavy, ale jak je potom možné, že ta "mrňavá" holka přede mnou běží jak drak? Předbíháme jednoho běžce za druhým a já se rozhodl, že se ji nepustím. Chvilku táhnu já ji, chvilku ona mne.
Není to zase tak dávno, vlastně něco málo před 30 kg, co jsem nazul běžecké boty abych se připravil na svůj první maraton. Hle, rok se s rokem sešel a já opět jedu do Prahy abych si zaběhl svůj druhý pražský maraton a pokusil se zlepšit čas. Toto letí.
Trasa závodu stoupala vysoko do hor, teplota však naopak nenápadně, ale zato vytrvale klesala a já plánoval, že se na příští občerstvovačce obleču do bundy. Je to už jen kousek, něco kolem 800 metrů. Přišlo to však náhle, tělo se rozklepalo chladem, že jsem už nedokázal udržet ruce v klidu a sundat si ze zad batoh, natož rozepnout jeho zip, byl nadlidský úkol. Bylo kolem desáté večer, všude kolem tma, ticho a já se pokoušel roztřesenýma rukama zapnout ...
První běžecký rok nebyl vůbec špatný. Dokázal jsem se přehoupnout z neběžce na člověka, co zvládne zdolat i 70 km dlouhý závod a to si prosím pěkně ještě celkem živě pamatuji na základní školu, jak jsem nesnášel všechny ty nekonečně dlouhé dvanáctiminutovky. Inu časy se mění a člověk nikdy neví, co mu přinese zítřek. Co třeba další závod?