Není to zase tak dávno, vlastně něco málo před 30 kg, co jsem nazul běžecké boty abych se připravil na svůj první maraton. Hle, rok se s rokem sešel a já opět jedu do Prahy abych si zaběhl svůj druhý pražský maraton a pokusil se zlepšit čas. Toto letí.

Za ten jeden rok jsem už naběhal více jak 4 tisíce km a stihl prošoupat několik bot. Naučil jsem se klást nohu před nohu, vteřinu po vteřině trpělivě a opakovaně ukrajovat metr za metrem, zaměstnávat hlavu a držet si rytmus dechu.

Běhání mi už dávno přerostlo v něco víc, než v pouhé "jít si zaběhat", potřebuji si jít zaběhat, potřebuji se utahat jinak jsem nerudný s mizernou náladou. Vypěstoval jsem si na běhání závislost.

Ne vše jde ale tak hladce, jak by se mohlo zdát. Poslední závod jak jsem zde popisoval, jsem totálně projel a hořkost po této zkušenosti je potřeba, jak jinak, vyběhat.

Volkswagen Prague Marathon 42,195 km

Pražský maraton jsem si oblíbil pro svou jedinečnou atmosféru. Poprvé jsem se obával velkého počtu běžců, co se musí mačkat v ulicích a přeskakovat si navzájem nohy. Tak hrozné to nakonec nebylo, ačkoliv první metry tomu nasvědčují.

Je to nádherný zážitek, kdy za doprovou Smetanovi skladby Vltava z cyklu Má vlast se ta ohromná masa běžců rozebíhá. Člověku se až ježí chlupy a má pocit, že je pouze malou součástí toho velkého živoucího organismu, co probíhá startovací branou.

Nebojte, ten pocit vás však po pár uběhnutých metrech přejde. Příjdou první krupičky potu a vy si uvědomíte, že ta masa lidí vám nijak nepomůže, je to jen o vás, o tom jak dobře jste se připravoval.

Vzpomínám jak jsem se před rokem usmíval nad skupinkou běžců, co ihned po přeběhnutí Čechova mostu a zahnutí na nábřeží Edvarda Beneše odbíhají na malou. Tak letos jsem musel taky. Hold zavodňování je prevít.

Byl to krásný den a cítil jsem se silný. Běželo se mi dobře a tak jsem potlačil zábrany a držel se vodiče na čas 3:45hod, který mne po pár kilometrech dohnal spolu s hloučkem věrných.

Půlka závodu uběhla rychle a bez problémů. Šlo to jak po másle. Ovšem tohle při takto dlouhých závodech nikdy dopředu netvrdtě, však ona nějaká ta krize dorazí, zcela zaručeně.

Dorazila, tentokrát nějak brzo, už kolem 27km jsem začal pociťovat jak mi těžknou nohy a motivace se vytrácí. Vlajka s časem 3:45hod se mi pomalu začala vzdalovat, ale říkal jsem si, že to je pouze dočasný. Jen lehce zvolním abych sebral dech a zase je doženu. Inu, nedohnal.

Netrvalo dlouho a byl jsem dohnán dalším hloučkem běžců, co se drželi vodiče s časem na 4:00hod. Připadalo mi však, že beží ve stejném tempu jako ti předtím, ale snažil jsem se chvilku držet. Ne však dost dlouho.

Rychle jsem vadnul a dostal se do spirály. Motivace se vytrácela rychlostí světla. Myslel jsem na to, jak jde vše do kytek, minulý závod jsem nedokončil, teď mám problém držet tempo, všechno je tak nějak na draka.

Do cíle dobíhám v čase 4:10:51 s podivnou směsicí pocitů. Je to sice rychlejší čas oproti loňskému roku, ale budu upřímný, doufal jsem v pokoření 4 hodin. No, alespoň jsem opět dokončil celý závod, sice jen na 42km, ale i tak mi to zlepší náladu.