Ponořím hlavu pod hladinu a všechen okolní hluk produkovaný lidmi utichne. Projíždějící auta, malá vrtulová letadla, lidské hlasy, to všechno voda spolkne a jediné, co mohu slyšet, je zvuk bublin tvořených kopáním mých nohou, záběry rukou a vydechováním vzduchu ústy a nosem. To vše se opakuje v pravidelných rytmických intervalech, které mě dokonale uklidňují.
Předávám laborantce zkumavku označenou mým jménem, ona se podezíravě zamračí a překvapeně se mě ptá, zda se omylem nejedná o vzorek krve a ne moči. Přiznávám, i já jsem byl dost zaskočený, když jsem doma zkumavku viděl naplněnou. Ten den jsem si ještě myslel, že to celé nebude tak zlé.