Není to zase tak dávno, vlastně něco málo před 30 kg, co jsem nazul běžecké boty abych se připravil na svůj první maraton. Hle, rok se s rokem sešel a já opět jedu do Prahy abych si zaběhl svůj druhý pražský maraton a pokusil se zlepšit čas. Toto letí.
Trasa závodu stoupala vysoko do hor, teplota však naopak nenápadně, ale zato vytrvale klesala a já plánoval, že se na příští občerstvovačce obleču do bundy. Je to už jen kousek, něco kolem 800 metrů. Přišlo to však náhle, tělo se rozklepalo chladem, že jsem už nedokázal udržet ruce v klidu a sundat si ze zad batoh, natož rozepnout jeho zip, byl nadlidský úkol. Bylo kolem desáté večer, všude kolem tma, ticho a já se pokoušel roztřesenýma rukama zapnout ...
První běžecký rok nebyl vůbec špatný. Dokázal jsem se přehoupnout z neběžce na člověka, co zvládne zdolat i 70 km dlouhý závod a to si prosím pěkně ještě celkem živě pamatuji na základní školu, jak jsem nesnášel všechny ty nekonečně dlouhé dvanáctiminutovky. Inu časy se mění a člověk nikdy neví, co mu přinese zítřek. Co třeba další závod?
Je to zvláštní, ale impuls proč jsem si vybral právě běh a nevrátil jsem se k horské cyklistice, kterou jsem provozoval před několika lety a díky níž jsem již jednou zredukoval svou tělesnou váhu, byl - no řekněme trochu zvláštní.
Povzbuzen posledním závodem a z radosti nad zdoláním pro mě klíčové maratonské vzdálenosti, těšil jsem se na další registrovaný závod v tomto roce. Vybral jsem si seriál trailových závodů Horská výzva a konkrétně čtyřiceti kilometrový závod u nás v Krušných horách.
Byl jsem přesvědčený, že mě tato vzdálenost nemůže už ničím zaskočit. Navíc jsem během zimní a jarní přípravy běhal i mimo asfaltové cesty a tak mě nějaký ten terén nezastaví.