Fouká silný nárazový vítr a pocitová teplota spadla někam k nule, přesto se právě usmívám na celý svět. Cítím se skvěle. Ozývá se první ptačí štěbetání a noční tma se pozvolna rozpouští ve světle mlhavého rozbřesku. Miluji tyhle okamžiky, přichází den, jsem vysoko v horách a je tu božský klid a mír.

Příprava

Jsem zpět v Umagu, tentokrát mnohem dříve než po roce, jelikož letošní ročník ultra-trail závodu 100 Miles of Istria se opět odehrává ve svém standardním dubnovém termínu.

Naposledy to tu nedopadlo zrovna podle mých představ, sice jsem kratší trať na 40 km zvládl, ale nebyl jsem v dobré kondici a dost se u toho natrápil.

Tentokrát jsem si přál být mnohem lépe naladěný a doufal jsem, že se během mých příprav nic nepokazí.

Napřed jsem se ale zamyslel nad výběrem vhodné varianty trati. Každý rok se registruji na velkou 100 mílovou trasu, ale minule jsem ji před startem pro nemoc změnil na oněch 40 km a bylo fajn ji dokončit, letos jsem byl již o něco moudřejší.

Rovnou jsem si řekl, že 128 km dlouhá trať označovaná jako BLUE, mi bude dostatečnou výzvou, a bude snadnější na samotnou přípravu oproti RED trase dlouhé 100 mil. Asi moudřím, dalo by se říct. No, nechme těch eufemismů.

Příprava na závody šla z počátku relativně dobře, ale v únoru mi překazil plány covid. Celé dva týdny jsem nebyl schopný trénovat a následující dva týdny po nemoci jsem potřeboval na pozvolný návrat do alespoň takové formy, že jsem zvládal vybíhat průměrné kopečky v mém okolí.

To, co jsem v únoru zmeškal jsem se snažil v průběhu března dohnat, ale už jsem nabral minimálně 300 km dlouhé zpoždění a scházelo mi alespoň 15.000 nastoupaných metrů. Teď už se nesmí pokazit nic dalšího! Nepokazilo.

Jak se však termín závodu přibližoval, pociťoval jsem zvláštní nechuť. Vůbec jsem se do Umagu netěšil.

Tyto pocity se mě držely také celou cestu do Chorvatska, a ještě i v den závodu. Nasedl jsem v Umagu do autobusu, který nás odvážel na místo startu, do města Lovran na druhé straně Istrie, a v hlavě se mi stále honila jediná myšlenka, nesmím si vymknout kotník, a pokud se tak stane, nesmí se to stát dříve než za Buzetem. Stane-li se to za Buzetem, mohl bych to případně i dopajdat.

Start, Lovran - Poklon

Startovali jsme v devět hodin večer. Sporadicky padaly kapky deště, moře šplouchalo a hudební předstartovní doprovod nabíral na intenzitě. Strach a nervozita ve mně rostla, ale pak to přišlo. Skromný dav atletů se dal do pohybu a na jeho chvostu během prvních pár kroků ze sebe setřásla veškerou tíži světa i jedna mostecká ludra. Sevření polevilo a mysl už reagovala pouze na rytmické houpání těla.

Stoupali jsme uličkami města stále výš až za jeho hranice, kde nás přivítal přírodní park Učka, jemuž vévodí v nadmořské výšce 1.401 metrů vrchol jménem Vojak, odkud seběhneme lesem na první občerstvovačku v Poklonu.

Čekání na startu

Všichni se drali vpřed a já si stále opakoval, že se musím držet v klidu. Nesmím to přehnat. Mohl bych to sice hnát mnohem rychleji, ale spotřebovaná energie by mi později scházela. Šel jsem proto rychlou chůzí vpřed a pomáhal si holemi do ostrého stoupání.

Jak rostla nadmořská výška, ochlazovalo se, vítr zesiloval a nakonec nás obklíčila opravdu hustá mlha. Občas mi dělalo problém dosvítit čelovkou na další vlaječku označující trasu závodu. Tady je to však jednoduché, jde se stále nahoru a pokud se někde nepatrně odkloníte, lze to relativně snadno napravit.

Zažil jsem tu již i sníh, ale letos tu jeho zbytky byly jen na pár místech samotného vrcholu. Ten přišel relativně rychle, šlo se mi opravdu velice dobře a bez jakýchkoliv těžkostí. Teď ale přijde sestup.

Mlha na vrcholu

Už jednou jsem si tu v lese před Poklonem vymkl kotník, v tomto terénu a ve svitu čelovky je to raz dva. Letos se mi to nesmí stát!

Klid, nestalo se to a nestalo se tak ani dál po trati, přesto mě tato obava doprovázela celou cestu. Já jen, že jsem z toho mého kotníku už opravdu hodně vystresovaný.

Prvních 12 km do Poklonu mi uteklo poměrně rychle, máme za sebou oficiálně 1.381 nastoupaných metrů a má průměrná etapová rychlost byla 3,85 km/h. Teď následuje nejpohodovější část do Brgudace.

Poklon - Brgudac

Tato etapa je dlouhá 14,7 km, velká část vede z kopce a i následné opětovné stoupání není prudké, bylo tedy možné popoběhnout, ale i tak jsem si opakoval, že to nesmím moc přehánět.

Má průměrná rychlost mezi Poklonem a Brgudacem byla nakonec 6,20 km/h, nastoupáno máme prozatím pouze 1.672 metrů a vše šlo jako po drátkách.

Brgudac - Trstenik

Teď je na řadě etapa Brgudac - Trstenik. Tuhle 18,8 km dlouhou část nemám rád. Je to de-facto nejdelší část, je náročná zejména z pohledu horského terénu, celou dobu tedy myslím na kotník.

Šinu si to tmou, krájím mlhu a sporadicky mě předbíhá jedna postava za druhou. Náhle mě jedna postava povědomě zaujme natolik, že do tmy trochu nesměle zvolám "Jakube?".

Jsem přesvědčený, že každý běžec pozná své kamarády i na dálku podle jejich stylu držení těla a došlapu. Ani já se nezmýlil a Jakub se překvapeně otočil. Pak už jsme společně běželi tmou a honem rychle si stihli říct to, na co většinou holky potřebují celý večer. No dobře, omlouvám se, ale přišlo mi to vtipný.

Nakonec nás jedna slečna předběhla a Jakub, který běžel RED trasu, tedy 100 mil, správně vyhodnotil, že pokud chce držet svou zvolenou průměrnou rychlost kolem 6 km/h, bude mi muset říct ahoj. Nezlobil jsem se.

Najednou tu byl Trstenik a já začal přehodnocovat, že je tato etapa tou nejhorší. Sice mě ty tři kopce zpomalily na etapový průměr 4,21 km/h, ale jinak to šlo opět náramně dobře. Nastoupáno máme již oficiálních 2.459 metrů.

Trstenik - Buzet

Teď následovala část Trstenik - Buzet během které se opouští pohoří Učka, a za Buzetem už to bude jen lepší. Ha, prý lepší!

Do Buzetu je to 15,4 km, ale ještě musím zdolat vrchol Žbevnica, odkud už budu pouze dlouze sbíhat z hor a opět u toho myslet na můj kotník.

Foukalo a foukalo (foto pořadatele)

Slunce už bylo zpět na obloze a tak se ihned šlo mnohem veseleji. V Buzetu je po Poklonu druhá časová brána s limitem, je potřeba opustit Buzet před 12 hodinou polední. Mě se to nakonec povedlo 3 minuty po 10 hodině dopoledne. Rychlost mezi Trstenikem a Buzetem jsem malinko zvedl na průměr 4,85 km/h. Byl to opravdu dlouhý a náročný sestup, během kterého jsem se asi až zbytečně obával o kotník. Nastoupáno máme 2.894 metrů.

Tentokrát jsem si do Buzetu nenechával posílat drop-bag s čistým oblečením, vše si nesu v baťohu, ale prozatím jsem zůstával ve stejných věcech. Pouze jsem se tu pořádně najedl, a po očku u toho kontroloval Japonce se startovním číslem 609 (nakonec jsem zjistil, že je z Austrálie), aby mi neutekl. Už nějakou dobu si ho hlídám.

Buzet - Butoniga

Etapa Buzet - Butoniga je dlouhá 15,7 km a už dvakrát byla Butoniga mou poslední zastávkou (DNF) pro vymknutý kotník.

Ačkoliv už nejsme vysoko v horách, trasa zůstává náročná, kamenitá a i 400 metrů vysoké kopce dávají neskutečně zabrat. Není se čemu divit, znovu a znovu se zdolávají téměř od úrovně moře.

Někde na cestě (foto pořadatele)

Slunce vystoupalo a začalo být poměrně horko. Foukal však chladný vítr a tak se neopakovalo přehřátí organismu jako během podzimního závodu. Opět nakonec proběhlo vše v klidu, síly však již postupně odcházely a začínala se ozývat mírná únava kotníků a kolen.

Stezka (foto pořadatele)

Dobíhám po hrázi přehrady Butoniga na občerstvovačku s průměrnou etapovou rychlostí 4,71 km/h, která mi v těch kopcích o kterých jsem si myslel, že už budou docela v pohodě, klesla. Nastoupané metry nám poskočily na 3.663 metrů.

Svlékám si původní věci a sunu se do čistého trika. Doplňuji vodu, tentokrát i do vaku v batohu, teplota roste a tak nechci nic podceňovat. Vidím, že Japonec vyběhl a tak to celé urychluji.

Butoniga - Livade

Mám před sebou etapu dlouhou 15 km z Butonigy do Livade, kterou vlastně poběžím poprvé v životě. Je na ni ještě jeden 400 metrů vysoký kopec a pak o něco menší, kde leží městečko Motovun. Tohle půjde dobře.

No, nešlo.

Drápu se do prvního kopce a uvědomil jsem si, že jsem se nestihl, pro převlékání na poslední občerstvovačce a pro držení si Japonce u těla, najíst. Vodu jsem si pohlídal, ale jídlo ne, a žaludek si začal hlasitě stěžovat.

Bral jsem sebou na trať celkem 4 GU gely a 2 balení žvýkacích GU bonbónů. Bonbóny jsem již spotřeboval a byly pro mě příjemným překvapením. Perfektně dokázaly zabavit prázdný žaludek a dodávaly tolik potřebné kalorie. S gelama to tentokrát bylo o něco horší. Moc mi do žaludku nešly a tak jsem je nechával jako opravdu poslední záchranu.

Opět někde na cestě (foto pořadatele)

Do Livade jsem se nakonec dostal, ale znatelně mi ubylo sil. Průměrná etapová rychlost mi klesla na 4,46 km/h a žaludek si hodně stěžoval. Nastoupáno máme již 4.291 metrů.

Snažil jsem deficit dohnat, cpal jsem se vším možným, hodně pil, ale cítil jsem, že jsem to už docela pokazil.

Livade - Grožnjan

Příští etapa mě zavede do Grožnjan, je dlouhá 15,4 km a vím, že hned za Livade mě čeká další nepříjemné stoupání a pak hned další, poslední. To třetí, malé, do Buje, to se už nepočítá.

Japonce jsem tentokrát nechal za sebou, přinesl mi smůlu. Po pár metrech jsem si však našel jiného tahouna. Vím jen, že byl z RED party, tedy z té na 100 mil, a byl to Němec. Držel jsem se ho, ale očividně toho také měl dost a tak jsem mu chvilkama utíkal, většinou do kopce, ale pak mě zase z kopce předehnal on. Jo, stále jsem si u každého seběhu opakoval: "Hlavně v klidu, hlavně v klid, nesmíš si vymknout kotník".

Stoupání na kopec (foto pořadatele)

Ou, ou, to byla ale dlouhá etapa plná utrpení. Do Grožnjanu jsem se dostal vyčerpaný s etapovým průměrem 4,11 km/h. Kotníky a kolena si už dost stěžovala, ale žaludek se malinko sebral. Celkově nastoupané metry nám poskočily na 4.984 metrů.

Grožnjan - Buje

Němec pochopil, že tu vzniklo neformální partnerství a jdeme spolu. Nasoukáme do sebe poslední kousky jídla a vyrážíme na nejkratší etapu do Buje. Pouhých 7,6 km.

Cestou prohodíme pár slov, většinou jako, tudy, vlevo, ... nikomu tu už není do řeči. Cestou potkáváme ploužící se postavy, hodně i z GREEN trasy (68 km) a opravdu si tu už nikdo nepovídá.

Musel jsem se smát jak jsem si před závodem plánoval strategii, že na této části trasy zkusím dohnat ztrátu rychlejším během.

Tak jo, zpět do reality. Do Buje jsem se došoural, a etapový rychlostní průměr si vylepšil pouze na 4,78 km/h. Už není moc kde brát. Nastoupáno máme již 5.055 metrů.

Buje - Umag

V Buje jsem vážně hodně unavený, ospalý a mám neskutečný hlad. Mému novému parťákovi říkám, že může vyrazit napřed, že se musím ještě zdržet, a cpu do sebe další chleba s marmeládou a pak hned další.

Doháním ho ještě ve městě, plouží se tmou. Máme před sebou posledních 12,6 km do cíle, do Umagu. Je to jen z kopce, tady by se dalo hodně stáhnout. Ehm ...

Tak, a teď zpět k otázce nejméně oblíbené etapy. Jasně, máme tu nového adepta, je to etapa Buje - Umag!

Bylo to jako v těch filmech, kdy se postava šourá pouští a vytyčený cíl se viditelně vzdaluje.

Stejně tak vidím v dálce světla Umagu, ale jsou stále stejně daleko, ačkoliv čas neúprosně běží.

Během dne v Umagu silně pršelo a místní polní cesta po které vede trasa, je značně rozbahněná. Neustále se nám nabalují obrovské hroudy bahna na boty. Citelně nás to zdržuje.

Polní stezka před Umagem (foto pořadatele)

Náhle to přišlo. Cesta nás zavedla na asfaltku města, jsme tu!

Je vidět, že stovky lidí před námi řešily s bahnem stejný problém. Všude jsou obouchané hroudy bahna, na silnici, na obrubníku chodníku, všude, a je ho opravdu hodně.

Nikdo si nechtěl do cíle přinést zablácené boty, je potřeba se trochu očistit. Takže, co krok, to dupnutí, ještě trochu setřít tady a ještě trochu z paty ... dobrý, už jsem zase fešák.

V čase 29 hodin a 17 minut od startu vbíhám na stadion a běžím po dráze do cíle. Nepřeháním, opravdu běžím, co kdyby tam byl fotograf. No, nebyl. Nebyl tam už de-facto nikdo, pouze jeden pořadatel, který mi dal medaili na krk a hotovo.

Počkejte, vy jste čekali něco víc?

Tohle vám jako nestačilo? Tak to si teda trhněte, já jsem z toho všeho v sedmém nebi. Mně to teda stačilo, děkuji, jdu se vysprchovat a spát. Mám toho docela dost a jsem pln dojmů.

Dodám snad jen, že poslední etapový průměr spadl na 4,34 km/h a má celková průměrná rychlost mezi Lovranem a Umagem byla 4,39 km/h, ale myslím, že jim to celé blbě vychází, určitě jsem byl mnohem rychlejší, a ty vzdálenosti taky nesedí.

Například dle oficiálních informací máme mít nastoupáno 5.075 metrů, ale hodinky mi ukazují mnohem hezčí číslo 5.584 metrů a celkovou vzdálenost něco málo přes 130 km. Tahle čísla se mi budou pamatovat lépe.

Záznam trasy

Bodově

• Nádherná trasa, místy obtížný terén, zejména za mokra, ale boty TOPO MTN Racer mě spolehlivě podržely.
• Trasa je po celou dobu znamenitě značená, přesto se mi povedlo přehlédnout jednu odbočku, trochu jsem se v tu chvíli ztratil v myšlenkách.
• Na kopcích foukal opravdu silný vítr a na Vojaku byla hustá mlha.
• Mám špatnou termoregulaci a ačkoliv jsem byl v moiře a v bundě, dost jsem se třásl zimou.
• V pohoří Učka jsem pro slabou účast šel dlouhé úseky zcela sám tmou a přemýšlel u toho, zda tu žijí medvědi. Po závodě jsem si našel, že v poslední době se tu sem tam nějaký medvěd najde.
• Nejvíce mi dělal dobře sýr a také slanina. Vydrželo mi to v žaludku dlouho a pocit hladu se tím dost oddaloval.
• Žvýkací GU bonbóny jsou lepší než GU gely, ale potřebuji jich na takovou trasu víc.
• Používal jsem hole od startu až do cíle a strašně mě štvaly. Cítil jsem, že mě brzdí, ale na druhou stranu jsem si možná díky nim nevymkl kotník.

Závěr

Víte jak si hned po závodě řeknete, že něco takového už nikdy více a pak po pár dnech ...

Manželka mi dělá korekturu článků a já bych si tu teď potřeboval něco vyřídit.

Ládínku víš, ne všechno, co čerstvě po závodě řeknu bude platit i s mírným odstupem času. Takže až se budu příště opět registrovat na 100 Miles of Istria, buď prosím připravena na cokoliv. Společně to všechno zvládneme. :)