Tento článek nosím v hlavě už opravdu hodně dlouho. Často, když si jdu zaběhat, přemítám v hlavě správná slova a hledám nejlepší obraty jak se vyjádřit. Ačkoliv jsem ho již tímto způsobem napsal několikrát, pokaždé, sednu-li ke klávesnici počítače, zaseknu se.

Když jsem začal v létě 2015 běhat, napřed jsem si z počátku ani nepomyslel, že by to mohlo přerůst do něčeho tak pravidelného, kdy běhám šestkrát do týdne, vždy s jedním volným dnem na regeneraci.

To, že budu jednou běhat i vzdálenosti nad 42 km, to by nikdo po mém prvním pokusu nehádal. Tři kilometry jsem tehdá klusal věčnost a myslel jsem, že u toho dostanu infarkt.

Zlepšoval jsem se rychle a neustále natahoval vzdálenosti. Byl jsem sice stále pomalý, ale dokázal jsem vydržet v poklusu mnohem déle. Šlo to tak dobře, že jsem se někdy na podzim téhož roku přihlásil na první půlmaraton v rámci přípravy na můj první maraton konající se v květnu 2016.

Skočil jsem do toho jako šílenec, ale nelituji.

Po dokončení maratonu jsem hledal cokoliv delšího, chtěl jsem vědět kam až jsem schopný se dostat, kde mám svůj limit. Netrvalo dlouho a našel jsem ho, ale nepředbíhejme.

Jak jsem už psal, šlo to napřed dobře, moc dobře. Rok 2016 byl fantastický, rok 2017 také, v roce 2018 už se ovšem začaly objevovat první náznaky pádu, který započal naplno v roce 2019.

Myslel jsem, že jsem stroj, kterému bude stačit občas něco promazat, ale pokud budu pravidelně dolévat naftu, poblafu si to nezadržitelně jak dlouho budu potřebovat.

První políček jsem dostal na jaře 2017, nedokončil jsem závod na Istrii. Zpětně, když na to celé vzpomínám, nechápu kde jsem vzal tenkrát tu drzost přihlásit se na sto mílový závod, ale budiž. Bylo to tenkrát velice rychlé vystřízlivění a bylo to mé první DNF, Did Not Finish, tedy nedokončený závod.

Na tomto závodě se to ovšem opakovalo ještě v roce následujícím, i v roce dalším. Celkem třikrát po sobě jsem nedokázal sto mil zvládnout a dvakrát to bylo díky zranění, tedy vymknutému kotníku.

Jak jsem ten stroj nutil fungovat dál, a přidával jsem na intenzitě i obtížnosti, tělo mi dalo jasně najevo, že má své limity. Tou slabou stránkou byl nejčastěji můj pravý kotník, co mi opakovaně přidával další a další DNF na seznam.

Nakonec těch nedokončených závodů v jednom kalendářním roce bylo více, jak těch dokončených.

Byla to jak lavina, co pohřbila mé ego hluboko do mého nitra.

Vše se začalo komplikovat, dny, kdy jsem nemohl pro zranění běhat přibývalo, a jak jsem se výpadky následně snažil dohnat, bylo to jako bych přiléval olej do ohně.

De-facto ihned po startu SachsenTrail na začátku července 2019 jsem se při počátečním seběhu po singletrailu opět nepohodl s kotníkem a po poměrně hlasitém křupnutí jsem se přesto snažil doběhnout 70 kilometrů dlouhou trať, ale tentokrát jsem kulhal už po prvních 14 kilometrech a musel odstoupit.

Nestihl jsem kotník uzdravit, ale přesto jsem koncem téhož měsíce odstartoval na GGUT a překvapivě závod nedokončil, ačkoliv jsem si kotník stáhnul pevným tejpem, což se nakonec ukázalo být ještě horší, v terénu mi to opravdu hodně překáželo.

Aby toho nebylo málo, začátkem září jsem pro změnu nedokončil Barokoultra pro střevní chřipku. To bylo pro mě něco zcela nového. Ucpal jsem se před závodem pomocí tabletky Imodium a následně jsem si užil ne zrovna příjemné křeče v břiše.

To byly tři závody v řadě a absolutně mě to psychicky zničilo.

Pak přišel covid a závody v roce 2020 se rušily jeden po druhém. Istrie, Lavaredo, vše se v tom roce odložilo. Nakonec jsem zuby nehty dokončil jediný závod v tomto roce, a sice Barokoultra.

Doufal jsem, že rok 2021 bude z pohledu DNF zlomový, ale hned první odložený závod v italské Cortině mě opět usadil. Konal se tradičně na konci června po roční covidové pauze, a já do té doby pravidelně poctivě běhal, hltal jak kilometry, tak nastoupané metry a cítil se fantasticky.

Pak jsem ale pár dnů před závodem dostal zánět okostice a poznal, že existují i mnohem bolestivější věci než nějaký vymknutý kotník.

Ačkoliv jsem byl rád, že vůbec chodím, postavil jsem se na start závodu a zdolal prvních 24 kilometrů, během kterých jsem vystoupal k Tre Cime a doplazil se zpět dolů na první občerstvovačku. Svíral jsem v očích slzy bolesti, ale i zoufalství, že se z těch DNF už asi nikdy nevyhrabu.

Začal jsem si hrát s myšlenkou, že už se na žádný další závod nepřihlásím. Sice jsem byl v tu dobu přihlášený již na další dva, ale skutečně jsem se od té doby neregistroval na žádný další a stále nad tím vším opakovaně přemítám.

Stroj se mi zadrhl a není to vůbec dobrý.

Kdykoliv mi o něco jde, končí to katastrofou. Když jen tak běhám kolem baráku, po Krušných horách, Českém středohoří, cítím se skvěle a silný. Kotník funguje, žádné zranění, pouze občas nějaké to nachlazení.

Je tedy čas přestat běhat závody?

Opravdu těch sto mil nikdy nedokončím?

Jsem prokletý?