Už jenom cesta do Ostravy napříč celou naší republikou byla dobrodružstvím sama o sobě. "Vem to přes Polsko, nebo přes Hradec, ale hlavně nejezdi po D1", radil mi kdekdo. Sedám do auta, narychlo kupuji elektronickou dálniční známku, vyrážím směr Praha a dál po D1 na Ostravu. Přeci to nemůže být tak hrozné, řekl jsem si. A takto započal můj dlouhý den za volantem mého auta.

Tohle nemá cenu dlouze popisovat, každému řidiči se po vyslovení označení D1 ihned protočí oči v sloup. Ne nadarmo se naší hlavní dálnici říká nejdelší a nejdražší parkoviště v Česku.

Jsou dny, kdy se řidič po jejím povrchu dodrncá z jednoho konce na druhý poměrně plynule, ale tohle nebyl ten šťastný den.

Cestou jsem navíc kousek za Brnem chytil silnou průtrž mračen a několik poryvů s krupobitím. Herdek, trasa B7 bude asi po takovém slejváku docela promáčená. Ovšem Dalibor mě přes mobil ujišťuje, že dál na východ nespadla prozatím jediná kapka deště.

Prozatím, tu a několik dalších jsem do Ostravy přivezl až já. Těžká obloha a pár kapek deště nám ovšem nezabránilo vyrazit na společné ostravské setkání s dalším běžeckým Twitter kamarádem Davidem.

Jeden by si pomyslel, že chudáka cestovatele, který se musel kodrcat takovou dálku, nebudou sotva co vyleze z auta hnát s čelovkou na hlavě na ostravskou haldu Ema. No, tohle je ale Ostrava, tohle je docela jiný kraj.

Popravdě, byla to však zajímavá exkurze. Výhledy ve tmě a dešti tedy nic moc, pouze pár světel někde v dálce, ale přesto jsem mohl u stezky vidět nevelkou hromadu kamení zakrytou pletivem a s výstražnou cedulkou, že ty čmoudíky, co se derou z haldy ven, není radno inhalovat. Páni, to je tedy něco! Tak tohle na Mostecku opravdu nemáme!

Byl už pozdní večer, ale to nám před odebráním se do postele nezabránilo zblajznout kus koláče kyš, možná jsme ho i snědli celý. Popravdě, byl naprosto vynikající, hotové mistrovské dílo a vlastně jde o mou nejsilnější vzpomínku na celý tento výlet. Paní Columbová mého kapitána se tak postarala o nezapomenutelný kulinářský zážitek, a má žena o tom něco ví, protože slovo kyš občas vykřikuji ze spaní ještě dnes.

Dobře, konec řečí o jídle. Ráno ihned po probuzení nás čekala fantastická snídaně. Herdek, zase jsem do toho zabrousil. Tohle se vážně nedá. Co vlastně bylo dál? Jo, pak jsme se ... Teď jsem si vzpomněl, večer jsem ještě dostal úžasný kuřecí vývar. Však vám říkám, fajne výlet to byl!

Tak a dost, jde se sportovat

Tahle část už není sice tak zajímavá, ale budiž, vyřknu i pár slov o tom šílenství, kterému se říká Beskydská sedmička.

Takže, o co tu vlastně šlo. V podstatě jde o přibližně 100 km dlouhý pěší výlet, při kterém nastoupáte něco málo přes 5000 výškových metrů. Píšou tedy 5500 výškových metrů, ale takhle to zní víc hustě, když dělám, že mi na nějakých pětistech metrech navíc vůbec nezáleží. Nebojte, však ono mi brzy sklapne.

Startujeme jako dvojice a Dalibor mi dělá kapitána. Běhat se moc nechystáme, ale mám svolení kapitána občas pokoušet a nutit k běhu. Věřte mi, já to opravdu zkoušel, ale tam kde jsem chtěl já, tam se mu nechtělo, a tam kde ... ale o tom až později.

Tak tedy, jedno auto necháváme ve Frenštátu pod Radhoštěm a druhým přejíždíme na start do Třince. Letos je možnost startovat dle uvážení mnohem dříve před oficiálním nočním startem, a právě toho jsme po třetí hodině odpolední využili.

Málem bych zapomněl, hádejte, co jsme dostali přibaleno od paní Columbové k obědu? Tortily s avokádem, a to bylo to poslední poklidné z toho dne. Pak už to šlo z kopce. Vlastně do kopce a to tedy jako fest. Jeden kopec střídal druhý.

Podívejte se, popisovat vám každý kopec nebudu, na tom se dohodneme rovnou, ano? Ostatně trasu celého závodu si můžete dohledat na stránkách B7, a já zde na konci také připojím vykreslenou mapku z GPS záznamu. Nechci vám tu však nudně popisovat každou část trasy a to z jednoduchého důvodu. Pokud vás to zajímá, zaregistrujte se a prožijte si to sami.

O čem tedy budu dál psát?

Chce to něco veselého, trochu legrace, a v závěru i nějaké ponaučení. Stejně jako v pohádkách. Jenže tohle žádná pohádka nebyla, ačkoliv to tak začalo. První kilometry utíkaly hladce. Do kopců jsem se kapitánovi většinou utrhl a nahoře před čipovkou na něho následně chvilku čekal. Kapitán to tu zná moc dobře, ten by vám dopodrobna odvyprávěl kde se na trase povaluje jaký kámen, takže si moudře šetřil energii na později. Neustále se mě snažil zastrašovat líčením, co všechno nás ještě čeká a jak to bude kruté a bla bla bla ...

Já se ho místy snažil hecovat a povzbuzovat k běhu, ale bylo to marný, bylo to marný. Taková krásná cesta, luxusní lesní široká dálnice, bez větších kamenů, ale on si to raději štrádoval s hůlkami, jak na nějakým školním výletě.

Padla noc a nás čekal výšlap na Lysou horu. Tady mi dovolte se nechat trochu unést. Miluji výšlap na Lysou horu, a neumím to dostatečně popsat. Každý výšlap na velký kopec má své kouzlo, ale Lysá hora? Tahle potvora na mě funguje jako magnet. Táhlo mě to nahoru jako žíznivého studna. Utrhl jsem se kapitánovi a hnal se vzhůru. Nohy mě nesly jako vítr. Bože, už je to tady, opět přeháním.

Dobře, tak ne jako vítr, ale pravdou je, že se mi to šlo náramně lehce a až těsně před vrcholem, kde jsou velké kamenné schody jsem se zarazil. Zpomalil jsem a začal se ohlížet směrem pod kopec, chvilkami postával a vyhlížel kapitána. Foukal však protivný studený vítr a tak jsem šel pomalu dál.

První kroky mě vedly k označenému vrcholu, kde jsem nějakou dobu zevloval, dokud jsem se nerozklepal zimou. Uběhlo 10 minut a kapitán nikde. Nějaký společensky unavený turista se sklenkou v ruce mi tam začal povídat jak B7 kdysi taky šel a jak jsem dobrý, jak jsme všichni dobří ... šel jsem se raději schovat níž pod vrchol.

Bylo zle, tohle znám. Propocený a prochladlý jsem se klepal jak ratlík. Musím se převléct do suchého. Než jsem se převlékl, volal mi kapitán, kde že jsem. Jo, on si mě tam ani nevšiml, uličník. Přitom celá Lysá se třásla, jak jsem celý promrzlý vibroval.

No nic, jde se dolů

Ták, a co myslíte? Ještě před závodem říkám kapitánovi, že si musím dávat pozor na noční úseky, kdy je potřeba být hodně opatrný, jelikož můj pravý kotník je poddajná lemra a v té tmě je to raz dva. Jenže on najednou dostal chuť popoběhnout. Teď, v noci, na cestě z kopce a plné kamenů.

Raz, dva, křup!

Lysá hora se znovu otřásla v základech, tentokrát pod návalem mého vzteku, kdy ze mě vyletělo ... já už si to nepamatuji, ale kapitán se tvářil spokojeně, že konečně mluvím stejným jazykem jako on.

No, co vám budu povídat. Kapitán nakonec vykulený a už už volal přítele na telefonu, že asi budeme končit, a já věděl, že jediné, co potřebuji je zatnout zuby a ihned to rozchodit. On kotník nateče, ale bude to chvilku trvat, než začne opravdu nesnesitelně bolet. Jde se dál.

Já vám to říkal, nejlepší část tohoto výletu skončila u tortil s avokádem.

Druhá půlka trasy před námi a já opět nateklý kotník. Jenže to nemůže zastavit takového bojovníka jako jsem já. Zavřel jsem oči a slyšel hlas Rockyho jak opakuje stále dokola, "Neznáš bolest!".

Fajn, fajn, nechal jsem se opět unést. Prdlajz bojovník, normální blb, co má pravou nohu totálně gumovou. Navíc to celé byla jen má chyba, že jsem se nechal strhnout ačkoliv vím, že si mám dávat pozor.

Smrk, Čertův mlýn, Pustevny, ... jako vy si mylsíte, že si něco z toho pamatuji? Takhle, z celého závodu mám nejsilnější vzpomínku na týpka, co vyprávěl svému parťákovi příběhy a jeden byl o králíčkovi, který byl nějakým děckem shozen ze schodů, čímž mu ochrnuly zadní nožky, že je následně musel šourat za sebou. V ten moment to jedna slečna kolem nevydržela, pronesla, že tohle už dál poslouchat nebude a raději odběhla. To byla motivace, panečku.

Další šílená vzpomínka patří na vyloženě davy lidí, které čekaly na všech občerstvovačkách jako doprovod závodníků. Tohle jsem na žádném jiném závodě nikdy neviděl. Jasně, vždy je někde nějaký doprovod, ale tady se tvořily doslova dopravní zácpy. Ani se nedalo projít mezi auty. Všude otevřené dveře aut a v nich polehávali závodníci, odpočívali, jedli, převlékali se, ... doslova jsem žasl.

Tohle není nikde jinde povoleno, každý by za takovou podporu byl okamžitě vyřazen ze závodu, ale tady to vypadalo jako jeden velký mejdan.

Však jsem byl svědkem i jak vznikají na trase nová "přátelství", když další týpek kousek před cílem započal dialog se slečnou ze Slovenska o tom jak je to u nich krásné a bla bla bla ... netrvalo dlouho a citíl jsem se jak v pubertě na diskotéce, když jsem si uvědomil, že jí začal dost okatě nadbíhat. Možná za ten pocit mohl i další týpek, co si pustil nahlas z mobilu písničky a začal si prospěvovat na celý les.

Málem bych zapomněl, na jedné z občerstvovaček jsme dokonce potkali ještě jednoho Twitter běžeckého kamaráda Josefa. Ten svět je vážně malý, nemyslíte?

Asi jste si všimli, že už jsem se zmínil o cíli. No představte si, dílo se povedlo. Opravdu jsme se nakonec s mým kotníkem do cíle dostali. Jo, kapitán byl sice zklamaný, že to nebylo v rekordním čase, ale určitě byl po 28 hodinách a 42 minut rád za dokončený závod, bohužel s vynucenou zkratkou.

Já jsem to ke konci už moc nedával. Bylo toho na tu chromou nohu moc a náladě mi to nijak nepřidalo.

Ještě si pamatuji z cíle, jak nám bylo řečeno, že medaile došly. Teda překvapený jsem byl, docela mě to i pobavilo, ale jinak mi to bylo poměrně ukradené. Ovšem to úsměvné započalo pár dnů po závodě, kdy mi kapitán psal, jak to kdekdo na internetu řeší a jaká kolem toho vznikla kauza.

Další nehezká věc se údajně stala při oficiálním nočním startu, kdy se zakladatel závodu nechal slyšet, že v tu dobu startují opravdoví závodníci a ne ti ... co už na trati jsou. To nelichotivé slovo mi už z hlavy vypadlo, nechci se v tom šťourat.

Já si to celé náramně užil. Vážně, věřte mi. Jasně, bylo všude kolem sice děsně moc lidí, až nezdravě moc, opět jsem kulhal na kotník, iontový nápoj Edgar se nedal pozřít, ale trasa to je nádherná. Všechno ostatní je mi ukradené. To je každého věc, že je zklamaný, jak si nemohl ihned po závodě nasadit medaili a poslat další fotku na Instagram, že má někdo jiný ego silné tak, až má potřebu se povyšovat nad ostatní. Nikdo není dokonalý.

Jo a víte, co bylo ještě na tom výletě krásný? No přeci následující pozávodní den v Ostravě, dostal jsem opět výbornou snídani od paní Columbové, a před cestou zpět domů jsem se byl podívat na kostel sv. Petra z Alkantary, známý jako Šikmý kostel.

Uf, to bylo!

Co si budeme povídat, vy taky nebudete úplně v pořádku, když jste to dočetli až sem. Takových slov, samé bla bla bla a nakonec z toho máte vlastně úplné prd.

Víte vy co? Cítíte to dobrodružství jak vás volá? Tak na co ještě čekáte?