Do Prahy jsem jel s cílem dokončit letošní ročník Volkswagen Prague Marathonu v čase pod čtyři hodiny. Jiný cíl de-facto nemám, žádné katastrofální scénáře jako v případě mého prvního maratonu. Tak moc jsem se na to soustředil, tak moc jsem se tím stresoval až se vše sesypalo jako domeček z karet.

Každý zná ty dny blbec, kdy se vůbec nic nedaří. Ten můj začal 6.5. v 1:30 ráno, kdy mě probouzí migréna, kterou zaháním panadolem, abych se mohl alespoň trochu prospat. Ráno v 5:30 se ovšem probouzím v relativní pohodě a abych do sebe dostal co nejvíc energie, cpu se ovocem a splachuji to kávou. Neumím si představit ráno bez kávy, ale to ovoce zkouším poprvé.

Cestou do Prahy popijím vodu z láhve tak svědomitě, že než se přepravím z Dejvic na start závodu, musím si několikrát odskočit na toalety a žaludek mě začal trápit více než obvykle.

Tak alespoň jsem se díky tomu potkal s Danielem Orálkem u toalet v McCafé, což bylo o to víc zajímavé, že jsem cestou do Prahy rodince v autě vyprávěl jeho povídání v článku na serveru bezfrází.cz.

Byl jsem trochu naštvaný na organizátory, že mě letos opět řadí do koridoru až na písmeno H a opět se budu muset stresovat tou masou lidí, co stojí přede mnou. Trvalo to 6 minut, než jsem od výstřelu protnul startovní čáru.

Volkswagen Prague Marathon 42,195 km

Hned od samého počátku běžím v tempu těsně pod 5 min/km a jediné, co se mi honí hlavou, byl stres z limitu 4 hod, který jsem si vysnil. Věděl jsem, že budu zpomalovat a tak jsem si jen přál, abych toto tempo byl schopen udržet co nejdéle.

První kilometry se mi běželo velice dobře, tak dobře, že jsem se cítil natolik silný a v pohodě, abych si mohl dovolit vynechat první občerstvovačky. Přece se nebudu zdržovat, když mi jde o minuty.

První náznak chabnoucích sil mě zastihl už kolem 18. km, kde jsem popadl první kelímek s vodou. Jak jsem u toho lehce zpomalil, abych se dokázal napít, připadalo mi najednou velmi těžké donutit nohy točit se zpět v předchozím tempu.

Cítil jsem jak mě opouští síly rychlostí blesku. Ta rychlost mě doslova zaskočila a aby toho nebylo málo, začal jsem pociťovat křeče v žaludku a trochu jsem se při běhu začal kroutit. To bude jen dočasný, říkal jsem si, máš nějakou rezervu a tak si teď můžeš dovolit zpomalit a trochu se oklepat.

Bohužel jsem s tím bojoval asi až na 30. km, chvilkami jsem sice běžel rychleji, ale čím dál častěji jsem prohnutý v boku zpomaloval. Nakonec to došlo tak daleko, že mi explodovala hlava.

Bolest hlavy, která mě dnes v půl druhé ráno probudila byla zpět a doslova zastavila mé nohy. Musel jsem si na okamžik sednout na obrubník a nevěřícně přemítat, co se to vlastně děje.

Zkouším to dál, ale nedokáži dlouho běžet, jen co trochu popoběhnu, natlačí se mi krev do hlavy a v té se rozezní poplašné sirény s takovou kadencí, že mě to okamžitě opět zastaví. Mám chuť se na všechno vykašlat, už dávno jsem pochopil, že dnešní závod je katastrofa. Ztratil jsem smysl běžet dál. Na čas pod čtyři hodiny jsem mohl dávno zapomenout.

Kráčím dál, s hlavou skloněnou tak, abych se nemusel dívat lidem do očí. Připadal jsem si jako největší zoufalec a byla mi hamba. Občas mi někdo, kdo stál opodál zahulákal povzbuzující slova, ale místo, aby mi to pomohlo, zařízl se mi pokřik do hlavy jako pila. To nemluvím o zvuku z vuvuzel.

Propadal jsem se stále hlouběji na chvost závodu a kolem sebe už jsem viděl více těch, co občas popoběhnou, občas kráčí, někteří běží ve velmi lehkém poklusu, někteří kulhají. Bojují!

Uvědomil jsem si, kolik je kolem lidí, co se s něčím trápí a nevzdávají to. Chtějí protnout cílovou pásku za každou cenu. Ano, ztratil jsi hlavní cíl a smysl dnešního dne, ale furt je tu něco, za co stojí bojovat. Dojdu ten zpropadený závod do cíle.

Na Libeňském mostě zkouším znovu popoběhnout, ale situace je stále stejná, ne-li horší. Opět sedám na obrubník a chytám se za hlavu. Kolem prochází usměvavý mexičan, zastaví u mě a natahuje ruku. Pojď, to dáme, povídá. Zvedám se a chvilku kráčíme společně. Má křeče ve stehně, ale náladu pozitivní a kus mi jí předal.

700 metrů do cíle, stále kráčím. 300 metrů do cíle, zkouším popoběhnout abych nemusel po modrém koberci pouze jít. Vyšlo to akorát, jen co protnu cíl, potřeboval jsem si opět sednout. Chvilku tam sedím, než jsem se odhodlal dojít si pro medaili.

Usměvavý dobrovolník mi ji věší na krk a blahopřeje k výkonu. Jak hořce mi to v hlavě zní. Poděkoval jsem.

Ihned si medaili z krku sundavám a vím, že ji tam nechci, že si ji vlastně vůbec nezasloužím. Tento závod jsem prohrál, ačkoliv jsem ho dokončil. Výsledný čas byl horší než u mého prvního maratonu a téměř stejný jako u závodu Jizerská 50 RUN. Vůbec nejsem s výsledkem 5:05:22 spokojený a doufám, že mi dnešní lekce přinese v budoucnu něco pozitivního.

Kombinace dne blbec, zkoušení nových věcí, přepáleného začátku a podceněný příjem tekutin se zhmotnil v osobní propadák a pořádný výprask!

Jak rád říkám, důležité je se z toho neposrat! Jdu si zaběhat a doufám, že příště budu mít více rozumu.