Znělo to jako by ten blesk udeřil sotva pár metrů daleko. Ozvěna burácela, mračna ztěžkla a zelektrizovaný vzduch byl prosycen bouřkou. Netrvalo dlouho a začaly z nebe padat obrovské kapky deště. Vzpomněl jsem si na všechny poučky, co dělat vysoko v horách za bouřky. Dívám se na trekové hole v ruce a zvažuji, jestli je už vhodný čas zbavit se jich, nebo zda stihnu doběhnout do horské chaty Glocknerhaus.
Není tajemstvím, že miluju Rakousko, snad proto, že ve mně koluje trochu té rakouské krve po dědovi, ale popravdě, koho by neuhranul pohled na vysoké štíty alpských velikánů a zelená údolí.
Rakouské hory navštěvujeme s rodinou pravidelně už nějaký ten rok a vždy při tom zamíříme i na Hochalpenstrasse až pod horu Grossglockner k ledovci Pasterze. Poprvé jsem zde byl na kole a nemohl se vynadívat na tu krásu kolem.
Minulý rok jsem odvezl rodinku do zábavního parku, co je ve Ferleitenu u vjezdu na vysokohorskou silnici a sám si šel zaběhat po stezce, která vede podél říčky vysoko do hor.
Doškrábal jsem se až pod vrchol Untere Pfandlscharte (2.663m), kde jsem však nedokázal najít cestu po ledovcovém poli dál a tak jsem se otočil na zpáteční cestu. Zanedlouho, co jsem sestupoval bylo už místo, které jsem opustil, celé zahalené mrakem. Podmínky v horách jsou skutečně rychle proměnlivé.
Tento krátký výběh byl pouze předzvěstí letošních událostí. Tenkrát jsem ještě netušil, že se přihlásím na ultratrailový závod okolo hory Grossglockner.
Grossglockner Ultra-Trail 110 km (+6.500 m)
Už si ani nepamatuji jakým způsobem jsem se o závodě GGUT dozvěděl. Ovšem jakmile se tak stalo, bylo rozhodnuto, tohle musím podniknout stůj, co stůj.
Znáte to, když vás něco nadchne, jde to ráz na ráz. Najednou stojím ve frontě na startovní číslo, ukazuji povinnou výbavu, předkládám občanku a už si přebírám startovní balíček s číslem.
Hned za mnou stojí další češka a nedokáži se ubránit dojmu, že ji znám z internetu jako mámu v běhu. Oslovuji ji a má domněnka se ihned potvrzuje. Svět je opravdu hodně mrňavý.
Trochu to urychlím, nechci zabíhat do detailů, co by vás nudily, ale asi to nejpodstatnější z celého závodu byla ta neskutečně nádherná trasa. Její krása kompletně zastíní její obtížnost.
Už první stoupání hned za Kaprunem dalo tušit, že tohle bude mazec! Vytvořila se dlouhá šňůra běžců, kteří musí trpělivě čekat na ty pomalejší, jelikož předbíhat ostatní na úzké a strmé stezce moc nešlo.
Následoval seběh do tmou zahaleného městečka Fusch, kde u kašny bylo možné první osvěžení. Pak už začalo táhlé stoupání skrze Ferleiten po stezce, kterou jsem již dobře znal z minulého roku. Čelovky osvětlovaly obrysy kravských těl a pod nohama křupal střídavě štěrk a chvilkama cákala voda.
To nejkrásnější nás však čekalo těsně pod vrcholem Untere Pfandlscharte, kde nás zastihlo svítání. Stojím na místě a nemohu se vynadívat. Tohle mě dostalo!
Otáčím se a pokračuji dál po ledovcovém poli vzhůru na vrchol. Minulý rok jsem tu cestu nemohl najít, letos je výborně značená a navíc jsou na ni vidět drobné postavičky ostatních běžců. To, co se zdá jako malý kousek se náhle jeví jako neskutečná dálka, ty lidi pod vrcholem vypají jako malí mravenci.
Jakmile překonávám tento první velký vrchol, začala se obloha zatahovat a jemně pršet. Pak přišlo první hřmění a upřímně, bouřky v horách jsem se obával ze všeho nejvíc. Je to tady.
Vy, co již víte jak hromy vysoko v horách zní, tak vám jistě nemusím povídat, že se člověku ježí chlupy na těle a ne jen zelektrizovaným vzduchem.
Proplétám se mezi balvany a pokračuji dál na Glocknerhaus. Zde už dostávám od pořadatelů informaci, že je závod dočasně přerušen. Sedím tedy v teple chaty mezi ostatními běžci a čekáme, co bude dál. Jak tak sedím, chladnu a dostávám se do stavu jako v Chorvatsku. Začínám se klepat zimou ačkoliv sedím v teplé chatě.
Asi po hodině přišla zpráva, že se počasí umoudřilo a organizátor nám umožní pokračovat. Beru na sebe suché triko a s drkotajícími zuby se vydávám na cestu. Tentokrát to nevzdám.
Po pár kilometrech už je mi fajn, zahřál jsem se pohybem a navíc přišlo další strmé stoupání po úzké kamenné stezce.
Hory se víc rozestoupily a já si připadal jako mrňavý človíček. Nepřestával jsem se kochat výhledem. Myslím, že nikdy nebudu závodník, dyť já to dělám hlavně proto abych mohl být celý den někde venku. Užívám si to.
Pak přišlo stoupání na Pfortscharte, kde jste na dosah velikánu Grossglockner a celé to tu působí impozantním dojmem. Ráj na zemi.
Terén byl náročný, ale vysoko v horách mi to šlo kupodivu dobře. Horší to bylo níže. Jakmile jsme seběhli dolů až k chatě Lucknerhaus, začalo mi ubývat sil.
Do Kals už to nebylo daleko, ale slunce bylo vysoko a vody málo. Poslední stoupání před Kals mě to dohnalo a začalo se mi dělat trochu mdlo, což při seběhu do Kals dopadlo tak, že jsem se párkrát vyválel na stezce a ohnul trekové hůlky.
Vzpomínám jak jsem v Kals natahoval ruce po plechovkách Redbullu s kolou a obracel do sebe jednu po druhé. Sedím u jídla a hodinky mě začaly upozorňovat na přicházející bouři. Zajímavé, že ráno byly tiše ačkoliv to kolem práskalo, ale teď, když je venku tak hezky, začaly strašit. Popravdě však byla venku kupovitá mračna a bylo jasné, že něco příjde.
Nejsem hrdina a další bouřky v horách jsem se opravdu obával. Chvilku to zvažuji, ale nakonec volím předčasné ukončení závodu. Vím, že do cíle je to ještě daleko a do tmy to nestihnu a bouřka určitě nebude daleko.
DNF
Druhé DNF, avšak tentokrát z toho nemám tak blbý pocit. Konečně jsem přečkal venku svou první noc a zaběhl si krásných 62km s převýšením 4.500m. Získal jsem cenné zkušenosti a o to mi šlo především.
Znáte ty chytráky, co po bitvě křičí "já jsem to říkal"? Tak víte vy co? Já jsem to říkal :)
Večer přišla opravdu silná bouře a organizátor se rozhodl předčasně ukončit závod. Tohle asi k horám patří, člověk si nemůže být nikdy jistý a musí si zachovat respekt.
Doufám, že příští rok bude počasí vlídnější, určitě se vrátím. Tahle trasa je prozatím tím nejkrásnějším, co jsem při mém běhání zažil. Tady se cítím jako doma.